Vůbec vlastně netuším, co se to s KYPCK stalo. Buďto jsem se za ty tři roky, jenž uplynuly od minulého studiového zářezu „Nizhe“, změnil já nebo kapela ztratila téměř veškeré charisma, kterým mě v minulosti okouzlila. Ačkoliv se hudební výraz příliš nezměnil a finští doomoví melodici ve své podstatě hrají stále se stejnými kartami, jejich nový materiál nemá ani polovinu sexappealu jeho předchůdce. Možná nenacházím moment překvapení, možná přitažlivější a barevnější melodie, nejsem si jist a chybějící esenci neumím vlastně jednoznačně pojmenovat. Jedno však dokáži říci naprosto jednoznačně. „????? ?? ?????“ mě nehorázně nudí. Ať jsem se snažil do ní proniknout z jakékoliv strany, vždy na mě působila nezajímavě, plytce a ploše.

I tematicky silné skladby, jakými jsou například „Deti Birkenau“ mě zanechávají citově netknutého a to i přes to, že jsem koncentrační tábor Birkenau před pár měsíci navštívil. Zoufale tu chybí silné nosné nápady, které by dokázaly pohltit nebo cokoliv, co by tvorbu KYPCK jakýmkoliv způsobem rozvíjelo nebo posunulo o krůček dál. Jako bych poslouchal kolekci motivů, které se nedostaly na minulé desky, protože prostě nebyly dost dobré.